Říjnové Dolomity

Pomine-li se 150km kufrování při odbočování z dálnice v Bolzanu, může být český pilot, natěšený na podzimní létání v Dolomitech, u lanovky „ColRodela“  cobydup. Přesněji řečeno po jedné noci strávené za volantem, což ale ve čtyřech řidičích, co se po dvou hodinách vystřídají, není až takový děs. Zkrátka, večer deštivá Praha, pak nějaké to udrncané dřímání, trochu nočního bloudění a ráno… Ráno jste v jiném světě. 

Modré nebe, které nás přivítalo 2. října v Campitellu di Fassa jasně naznačilo, že letos si tu zalítáme dohalelujá. Lanovka rozměrů tramvaje zvící, ze které jsem už potřetí paf, vynáší hravě několik desítek pilotů včetně rogal a padáků na startoviště pod masiv SassoLungo. Už jsem tu byl, takže mám hrubou představu o rozmístění okolních horstev. Plán kam se poletí na výlet, ale uzraje teprve až zjistíme, jak to vypadá ve vzduchu. Dust-devily na startu naznačují, že termika šlape jak hodinky, jenže severní proudění komplikuje start.  Okolo dvanácté už ale většina pilotů oblétává žebro severního startu, aby nastoupila do termiky jižních svahů, nasvícených poctivým podzimním sluncem.

Výška 3300mnm na konci prvního stoupáku je jasná zpráva. Letím na Marmoládu podívat se na její ledový vrchol z výšky. Kupodivu ani na jejích jižních, kolmo vzhůru se tyčících skalách, nenacházím žádné stoupání a tak se vracím na hřeben Belvedere. Zkusím to později. Vydávám se na východ přes MontePadon na konec hřebene. Podmínky jsou na říjen fantastické a tak to otáčím k nasvíceným stěnám masivu Fanes - La Varella , které by mě mohly donést ke Cortině D´Ampezzo. Jenže severní vítr sílí a na dlouhém přeskoku nenasytně hltá drahocenné metry mojí výšky. Stěží se dostávám k prvním úbočím JZ stěn ve výživném rotoru. Asi jen představa, že bych v tom rozmláceném vzduchu přistával, mě nutí bojovat a až po dlouhých 15 minutách bitvy s živlem, jsem katapultován šestiměrem do základny. Romantika je v tahu, na Cortinu s úlevou rozhodně zapomínám a mažu zpátky přes Passo di Gardena nad majestátní Torre di Sella. Nad SassoLungem se ještě odpíchnu k výpadu do údolí Moena, jenže den je už opravdu krátký a termika slábne. Vracím se plný zážitků v nulovém opadání večerního výdechu údolí do Canazei. Na přistání je cvrkot, tak ještě soustředění na rozpočet a pak už jen spousta vyprávění, vína a přehánění, až do sladkého usnutí.

Spali jsme s polovinou výpravy na přistávačce a musím říct, že bez tří spacáků bych rána nedožil. Zmrzlá jinovatka křupající při mém ranním převalování jasně nastínila, že dnes to létání bude zas jen pro zdatné a otužilé. Dvoje rukavice a jégrovy drtiče jsou samozřejmostí a jsou připravené.  Vybíráme si vždy poslední víkend před ukončením provozu lanovky, než zahájí zimní revizi. Tím pádem víme, do čeho jdeme.  Loni bylo v 3000mnm -5°C, letos ve 3600mnm celkem příjemných -2°C.

Na kopci vládne trochu skepse. Ve výšce startu bojuje několik rogal a padáků o každý metr výšky. Situace se zlepšuje až po jedné hodině odpolední. Plán je letět jiho-západním směrem údolí Moeny k Trentu. Doháním Dana s Lukášem a sleduji, jak dramaticky klesají základny. Nad Col Rodella jsem začínal v 3000mnm a po dvaceti kilometrech už musím sklesat pod 2400m, abych podlétl hradbu oblaků nad Moenou. Tady se setkáváme. Dál už pokračuji první a jako na potvoru bez spojení na vysílačce, která se mi právě vypnula. Vzhledem k výrazně se zhoršujícím podmínkám volám po několika kilometrech Dana, který mě ale neslyší, a navrhuji návrat. Než zjistím, že jsme bez spojení, jsem už tak daleko na přeskoku na jižní stranu údolí, takže se rozhoduji zkoušet štěstí dál na SZ svazích klesajících k městečku Cavalese. Tam ale bohužel bez jediného pípnutí vária sedám. Dan asi 20minut svahuje na brdku u vstupu do údolí Canazei než mu termika dovolí se vrátit. Já s Lukášem se vezeme potupně autem. Zkrátka létat v JZ podkově masivů Sella, SassoLungo a Marmolády lze celkem bez námahy celý den s obrovskou rezervou výšky. Vydáte-li se ale o pár desítek kilometrů níž do údolí, termika výrazně slábne a počasí je dost inverzní. Jednoduše - říjen.

Třetí, poslední den prodlouženého víkendu mám jediný cíl. Pořádně si to užít a hlavně se kochat, protože tohle je zase na půl roku poslední pěkné létání. Mám ještě nesplněný plán dobití Marmolády z vrchu. Tentokrát startuji na jih do bezvětří. Svah je tady velmi prudký, přesto běžím nekonečnou dobu, než křídlo začne vztlakovat. Efekt řidšího vzduchu v 2300mnm je tu dost znát a i přistání v údolí v 1500mnm je pak na vyšší rychlosti, než jak ho známe z domova. Po startu ale není zachycení k mému překvapení vůbec jednoduché. Asi 15 minut zápolím ve vypínaném půlmetru jižního svahu, než se odhodlám vydat se do zmateného roje šňůrek a textilu, který neuspořádaně klokotá na JZ straně ColRodella. Občas vyfoukne do výšky několik šťastlivců. Snad se zadaří a budu mezi nimi. Proslalomuji bójkami a dál na západ nalézám ucelený metr mimo největší vřavu. S jeho pomocí doskočím ke stěnám SassoLunga a odtud už vede známá magistrála přes SassPordoi a Belvedere k Marmoládě. Na to, jak těžké bylo dnes zachycení, šlape termika ve výškách výborně. Bez problému dotáčím ve dvoumetru 3600mnm nad nejvyšším vrcholem Dolomit a dělám spoustu fotek,  zářivě bílého ledovce kontrastujícího se sytě modrým nebem a podzimními barvami okolních kopců. Odtud kloužu na jih po podkově skalnatých hřebenů k Monte Cadime, kde už ale zase prolétám snižující se hradbou mraků. Chvíli váhám, ale je mi jasné, že letět odtud na Moenu do hlavního údolí Canazei by bylo sice zajímavé, ale trochu s rizikem. A já přeci chci jen opojně plachtit. Takže zpátky na magistrálu a pak přes masiv Catinaccio na jihozápad k Pozza di Fassa. Po více jak třech hodinách sedám a pomalu balím. Celá ta podívaná, vzpomínky a zážitky posledních třech dní, se valí hlavou. Usmívám se „USD“ a vím, že na letošní zimu jsem skvěle připraven. Může si klidně začít…

Teď sedím nad klávesnicí ve vyhřátém letňanském bytě a za oknem padá sníh první lednové kalamity. Myšlenkami se znovu vznáším nad těmi věžemi tichých a velkolepých Dolomit. Psát článek do časopisu, pro obecně široké publikum, je pro mě pěkná dřina. Ale tentokrát  - tentokrát si to Vážně užívám.