Bassáno

V červnu jsem si koupil nový éro. Mežžik byl prima , ale s touhle Rollskou se teda fakt srovnat neda. Přitáh´jsem ho na Rašovku no a světe div se, hned druhej let, a já-střevo pitomý točim termiku , - do základny!!! Prostě supr – Piškot sice trochu prská, když se to další let opakuje a mele něco o svý neschopnosti - to když vypad v pulce stoupáku, a s hrdinským prohlášením „Jdu na přelet“ přistál po deseti minutách J.


No a tou dobou se asi začala rodit myšlenka, že je třeba ukázat naše umění i za hranicemi. Francie se letos konala trochu moc brzo, tak jsme si slíbili alespoň výlet na Učku do Chorvatska. Jenže když se blížil den D, naše známá a oblíbená dvojka meteorologů Zákopčanik-Zárybnická sveřepě tvrdila, že na Jadranu je kedra největší, a že jedinej zdravej člověk, kterej by tam tou dobou mohl jet, by musel bejt jedině vášnivej sběratel dešťovek. Což mimochodem byli zřejmě Tůča s Korkem a spol J.

Já se teda přiznám, že jsem s rozšířenými zorničkami a s šíleným výrazem, sice taky celou tu velkou poradu v hospodě opakoval jen jedno magické slovo Učka - Učka, ale nakonec jsem se pod tíhou argumentů nechal přemluvit, že si zkrátka vyrazíme jen tak sólo tři mlaďoši do Bassána. Tak jo, ale aspoň na tejden! Jasně - třeba na dva!!….

A je tu pondělí 15. září , a správná trojka Piškot, Franta, Autodooor si to mastěj po dálnici na Brener.

Ráno v noci po příjezdu jsme založili basecamp na horní louce nad Semonzem a chystali jsme se na to naše lítání důkladně prospat. Jenže to se asi moc nezdálo místnímu pamětníkovi třicetileté války, který s rozbřeskem nastartoval svoje nepředstavitelně prdící italské mikroauto a začal nám za hlavou jezdit dokola po louce. Tuto kratochvíli občas doplnil tím že vystoupil a vyrazil ze sebe dlouhý hrdelní zvuk Uaaaahruaaaaa nastoupil a znovu pokračoval v jízdě. Po několika kolech jsme usoudili že další pokusy o pokračování ve spánku za zmíněného podivného uvítacího rituálu jsou naprosto zbytečné a tak jsme se odebrali obhlídnout startovačku.

Nahoře jsme sice zjistili, že ve vzduchu je inverze jak jogurtová poleva, ale na druhou stranu ve srovnání s jarními starty do mraku typu „dělej! skoč do toho! – neboj z toho za chvíli vyletíš“ , je vlastně úžasný počasí. No a tak jsme letěli – a byla termika, a bylo první nadšení, a byli silný řeči o velkejch přeletech co zejtra přijdou, a večer byly první litry vino roso a bylo prostě spousta euforie.

Tak šel den za dnem, dostupy byly sice kvůli inverzi jen okolo 1600m , ale lítat se dalo pořád. No a my jsme čekali na nějakou tu frontičku co by rychle přešla a vyměnila vzduch, aby se konaly taky nějaký základny a mohli jsme si udělat pěknej dlouhej přelet.

Pak nás starty na rampě přestaly bavit a vyjeli jsme si na loučku pod monte Grappou, což jsme spojili s výletem na pomník, když se tam nedalo dostat vzduchem.

Konečně po sedmi dnech si to frontička s velkou slávou přihasila, jenže k našemu nesouhlasu si nad nás na dva dny sedla. Po zprávách z Čech jsme se rozhodli zůstat, s tim že ten poslední den před odjezdem přece bude bombastickej (Dolomity a zpět) až ta kedra přejde. Tak ve středu večer se to fakt rozpadlo a tak jsme si ještě nedočkavě vyjeli nahoru na Grappu, že dáme krásnej dlouhej večerní slet. Nahoře byl nádhernej výhled až na moře a my se těšili na zítřek.

Slet byl paráááda, to se prostě musí zažít. Lítání mezi chmurkama co se vznášej nad lesama a pozorování západu slunce na rozpadu fronty to se hned tak nepoštěstí.

A je tu čtvrtek, den odjezdu. Balíme, zakládáme punkovou kapelu Trapézky, dosušujeme věci, mizíme po anglicku z kempu (fakt měli dneska i včera večer v picérce zavřeno) a těšíme se na 3000m dostupy.

Jenže ty se nekonaj. S neuvěřitelnou rychlostí se během dopoledne zase nasunula ta hnusná inverzoška. Já se ještě ke všemu nechytám a na zemi jen poslouchám z vysílačky pozdravy od kluků z 15ti stovek. Nu což - příště ukážu spodní potah já jim ……

Bassáno 2003 bylo super. Skvěle jsme si polítali, z deseti dnů bylo osm letovejch.

Myslim že všichni se těšíme na jaro…


PS: Dědek byl stejně mazák nejvetší