European hang gliding championship 2009

 

 

Asi po dvou tisících kilometrech a  22 hodinách, strojově přesně navigované jízdy, zastavujeme naše expediční vozidlo na jakémsi konci prašné cesty měnící se ve shluk balvanů. "Tak tohle neprojedem!" dím já. Jsme asi 8 km od našeho cíle, kdesi uprostřed náhorní plošiny zdvihající se k Pyreneím. Na jejich úpatí nás od zítřka čeká maraton soutěžních letů préčka European hang gliding championship 2009.

Hlas z barevně svítící krabičky na našem předním skle ale dál trvá na svém a tvrdohlavě odříkává:. "Po 1 celá 2 kilometrech odbočte v pravo"  - Blbost. Už teď, by tu měl problémy pásák. Otáčím auto, v cestou utrmácené hlavě si zpátky promítám dvouproudovku, která se postupně změnila v úzkou asfaltku a v poslední vesnici, kde fakt nebylo kam zahnout, na prašňačku uprostřed pustiny. "Přepočítávám" dí krabice a na jejím dipleji naskakuje nová vzdálenost do cíle - 73km. Polední španělské slunce nemilosrdně žhne a já se za volantem měním v maniodepresivního řidiče. Takže celý zpátky. Polknu na uklidnění a na rádiu naladím rytmy flamenca. Když dojedeme zpátky na asfalt a rovinka dovolí, párkrát si nad volantem do muziky zatleskám jako rodilý “bailaor” a cesta zas ubíhá. Za dvě hoďky už vybíráme v kempu plácek na dospání. Zbytečně, místní cikády si právě připravují své snad 90ti decibelové staccato - “vítejte v Ageru”.

Registrační místo, bazén, přistávačka a hospoda jsou lokalizovány, takže máme všechno co k závodu potřebujeme. Po spojení s druhou částí výpravy, která se ještě zastavila za kulturou v muzeu S. Dalího, jsme tu komplet. Čejen, Nádvora, Fialka, Baresko a naši andělé Peťa a Léňa.

 

 

A je tu ráno, sobota 11. července a kolona automobilů s podivnými rouropředměty na zahrádkách začíná stoupat serpentýnami k hřebeni Serra del Montsec. Ten se majestátně tyčí nad sluncem i věky ošlehaným městečkem, které, jak jsem již předestřel, slyne jménem Ager. Vápencový horský systém situovaný na jih je tvořen masivy Montsec De Rúbies a  Montsec D'Ares. Je dlouhý více jak 40km a nachází se na hranicích Aragonie a Katalánska, cca 160km SZ od Barcelony. Po výjezdu úzkou ale kvalitní asfaltkou, vedoucí k astronomické observatoři na vrcholu hřebene, nacházíme rozlehlé a pohodlné startoviště s převýšením 850m, kde není problém postavit a v několika uličkách odstartovat více jak 130 křídel do závodů přihlášených.

První soutěžní task je vypsán. Letí se krátká 68kilometrová disciplína naplánovaná právě nad pustinu se slepými prašnými cestami, kde jsme včera zakufrovali. To je docela slušná motivace k tomu, abychom všichni doletěli do cíle, takže po 111minutách nasazuji na finální dokluz a kousek za mnou se hlásí Fialka a Nádvora. Když už si nějakou chvíli ve dvou připíjíme na parádní zahájení závodu, vkrádá se nám na mysl i záhada kam přistál Nádvora. Naposledy se hlásil asi kilometr od cíle v 500m, ale v hejnu přistavších balících pilotů jsme ho nenašli. Situace se vysvětluje v kempu, když Jirka zmaten vysvětluje jak stočil výšku na přistání u HQ vedle kempu a přemýšlel jestli je v cíli první, když ostatní křídla na louce vypadají se stožárkovým vylanováním tak turisticky. Inu nedoletěl to asi o 2km, ale zas byl rychle v bazénu, o čemž se uprostřed trati přistalému Radkovi Barešovi mohlo jenom zdát. :-)

 

 

 

Druhý soutěžní den nás už pořadatelé nešetří a vysílají nás na 132km dlouhou trať, aby se pochlubili kvalitou místní termiky. Ta je, jak potvrzuje hned po startu zachycovací stoupák, skvostná, bohužel o 20km dál na východ pikantně nakopnutá 25km/h protivětrem. Já na ty masomlejnky zvrhávaných pilotů moc nejsem, tak se snažím letět pomaleji a držet si výšku a odstup, což se po chvíli ukazuje jako výborná volba, protože nahoře to v rozvlněném vzduchu skoro nepadá. Získávám díky tomu slušný náskok a s několika nejlepšími se pouštím do bezoblačné na pahorkatině za  Montsec D'Ares. Nakonec mě stejně procedí někam k druhé dvacítce, ale celkově se posunuji na 13. místo. Hned je tedy jasný důvod k oslavám, třebaže je mi jasné, že třináctka mi žádné štěstí nepřinese. Atmosféru na přistání navíc umocňuje to,  že v cíli jsme tentokrákt všichni čtyři Češi, takže večer se to jedním litříkem červeného určitě nespláchne  :-).

Třetí kolo je z důvodu silného východního větru zrušeno, čtvrté má namále, ale nakonec se podmínky zlepšují a je vypsáno rychlé 72km kolo s více jak 70piloty v cíli. Já mezi nimi nebyl. Utavil jsem to těsně před páskou. Roviny, kde ležel cíl, každý podvečer nosily, na což jsem spoléhal i tentokrát a Radek, který chvíli přede mnou dolétal do cíle mi to potvrdil. Bohužel zrovna když já letěl, tak všechny stoupáky někam uhnuly a já zůstal kilometr před cílem. To byla holt ta 13ka. Potvrdilo se mi to ve chvíli, kdy sotva co jsem se odepnul od křídla, vjel na pole traktor s citernou prasečí močůvky a začal jí rozstřikovat desítky metrů všemi směry, určitě se záměrem mě definitivně znemožnit. Spasil mě jen rychlý útěk, bohužel před tím puchem při balení nikdo neuteče. Ještě že jsem se tím dnešním 72 místem tý 13ky zbavil :-).

 

 

 

 

Každé ráno po probuzení nás překvapují kompaktní mraky, které zakrývají start. Každé odpoledne pak ale letíme v průzračném vzduchu pod základnami, které jsou min o 1000 - 1500m výš. Nevím jestli je to nějaký trik místního mikroklimatu částečně ovliněného mořskou brízou, každopádně funguje spolehlivě a dnes dokonce meteorologové předpovídají dostupy přes 3000mnm. Takhle kdyby se rozpouštěla deka i u nás. Na plánu je 123km po horách. Fouká JZ a já si nalétávám do 20km kružnice ENTRY-gate z jihu. Beru druhý gejt a když přilétám na první otočňák vidím jen pár posedaných nebo ještě zápasících pilotů těsně nad zemí. Všichni vzali jedničku a jsou už dávno pryč. Takže dnes letím sám a zase si to ve vzduchu užívám. Musím ale být o to opatrnější a precizněji zpracovávat termiku, jelikož dnes mi jádro nikdo neukáže. Zato ty panoramata! Přehrady, soutěsky, skalní štíty a pod nimi pustá sluncem spálená pampa sem tam oživená zelení v trhlinách potoků . Letím a zkrátka se raduju namísto toho, abych pořád hlídal, kdy do mě kdo vrazí, kde kdo klesá a kde stoupá, jak to na velkých závodech bývá. V cíli jsem až po předlouhých 227minutách, takže z doletivších asi jako jeden z posledních, ale nadšený. Typicky španěská vyprahlá krajina, zvrásněná skalisky a soutěskami, posetá starými vesničkami přilepenými ke skalám, chránícími se před všudypřítomným žárem. Skalní systémy roztodivných tvarů a majestátní štíty nejvyšších hor, v kontrastu modravých přehrad a říčních soutěsek. Nad pampou krouží skupinky orlů a v dálce obzoru všemu vévodí Pyreneje zasypané sněhem. Takhle vypadá létání v Ageru. V cíli dnes z Čechů chybí jen Peťka, kterému se nepodařilo přeskočit poslední hřebínek. Na druhou stranu, v tom vedru jsme mu asi stejně všichni záviděli, že mohl přistát na místě s koupáním u přehrady…. J

 

 

Trumf pořadatelé vytahují ale až ve čtvrtek. 70km SZ od startu se tyčí z rovin k nebi bezmála třítisícový hřeben o kterém místní bezmotoroví vzduchoplavci pějí květnaté ódy. Poletí se převážně po horách, 160km dlouhá trať. Dokluz ale bude pro otrlé přes přehradu, lesy a území bez přistání. Pořadatelé tedy na doporučení safetycomitee krátí trať na 140km, s cílem v 2km cylindru okolo města Benabare – přistání si vybere každý sám, a vyrážíme. Místní nelhali, hřebeny v okolí masivu LaSpuňa jsou plachtařskou lahůdkou, kterou ti nejlepší jen prodelfínují, ostatní si užívají jistot 6kových stoupáků do 3200mnm. Od posledního otočňáku se ale odkláníme na jih a průměrná rychlost nám začíná výrazně klesat. Před cílem, který je tedy dnes díky krácení stanovený  naslepo, vytáčím poslední chmurku a s převýšením 2000m to mám bezpečně na 17km dokluz. Jenže s ubývající výškou se slabý JZ začíná měnit na svižný VJV a já opět přistávám kilometr před cílem. Silná mořská bríza toho odpoledne pronikla hluboko do vnitrozemí, vypnula všechny stoupání a poslala k zemi spoustu namlsaných pilotů. Bohužel díky náhradnímu nevyzkoušenému cíli, jehož kružnice se toho dne neplánovaně ocitla za zarotorovaným hřebínkem a zalesněnou pahorkatinou se nad mou hlavou taky několikrát proletěl i žlutý záchranářský vrtulník. Asi nejhůře toho dne dopadla Corinna Schwiegershausen, která v poryvu větru spadla do “naštěstí” telefonních drátů. Z nich pak přímo na asfaltovou silnici, a díky zranění musela soutěž předčasně ukončit. Kulhajících a zafačovaných jsem potkal v HQ dost na to, abych byl za svou prohru, když jsem nedoletěl tam co ostatní, vlasně rád. Sílu a rychlost jakou nás bríza přibila k zemi nečekal nikdo, stejně jako pořadatelé asi netušili, že většina pilotů co do cíle doletí, tak tak přepadne za hranici cylindru bez toho, aby si vybrali bezpečné přistání.

 

 

Vedro je tady ve Španělském vnitrozemí jako v hrnčířské peci. Na startu, přistání a vlastně i ve vzduchu. Každý den jsem si bral do vzduchu o něco méně věcí a nakonec jsem skončil jenom v šusťačce. I když jsme skoro každý den točili 2500 – 3000mnm bylo to akorát. V neletových dnech lze naštěstí přečkat odpolední žár u místních přehrad s křišťálově průzračnou vodou, které jsou napuštěny v trhlinách centrálního masivu. Vápencové skály do jejich vod padají leckdy takřka kolmo a v meandrech soutěsek pak vytváří pro plavce fascinující podívanou. Přístupových mist na koupání je ale dostatek, třeba i autem až přímo k vodě.  

 

             

 

Specifikum oblasti najdete na jih od startovního hřebene, kde asi každého, kdo z nebe bádá v terénu, zarazí množství vepřínů, rozsetých po krajině. S nadsázkou se dá říct, že díky nim se tu může létat v podstatě "po čuchu" J. Agrotermiku z pohnojených polí, či přímo dvorů prasečích farem, opravdu nelze omylem minout. Poslední krátké 70km kolo jsme si tímto aromafenoménem pomáhali, když po silné termice u hlavního hřebene přišlo plazení se v půlmetrech nízko nad zemí. Podle hesla "Až ucejtíš prase , toč!", jsme se toho dne  pročuchali až těsně před cíl. Zastavili nás jen rozlehlé lány v okolí města Balaguer, které byly, pro mě dost nepochopitelně, naprosto bez termiky. Poslední indikátor v podobě hejna dravců selhal ve chvíli, když jsem doletěl mezi ně a zjistil, že krouží nad skládkou, nikoliv v termice, a tudíž drze fixlují. Ocitl jsem se tak před rozhodnutím zda se vrátit do brdků bez cest a civilizace, kde to ale trošku fungovalo, nebo klouznout do cíle už s vynecháním, krátkého meziotočňáku, abych zjednodušil svoz. Nechci riskovat žádné opuštěné zasekané místo na přistání, o přední pozici v žebříčku už také bohužel nebojuji a protože hned večer vyrážíme na 2000km dlouhou cestu domů, radši volím druhou variantu. V cíli už čeká Peťa s pivem a autem a potvrzuje tak, že to byla správná volba. Nasedáme a vydáváme se hledat zbytek výpravy. Prašňačkou se sklonem 60°, kterou už bychom nahoru nevyjeli přijíždíme za Radkem, který přibližně ze stejné pozice před cílem na rozdíl ode mě volil variantu “kotáre”, pak nabíráme Nádvoru a jedem balit.

 

 

Naposledy večer sledujeme rudý západ slunce za typickou siluletou španělského kostela v chvějícím se horkém vzduchu Ageru. Nakládáme expediční výzbroj, reorganizujeme posádku v autech a kemp se začíná smutně vyprazdňovat. Poslední sprcha, zaplatit, pobaštit vydatně zdejší prochuto, sýr a krevetky na closing ceremony, zadat destinaci Praha, nastartovat, rozsvítit světla, zařadit rychlost a pak už jenom: "po 1 celá 2 kilometrech odbočte vpravo"....      

 

 

 

 

Celkové výsledky: