Sassolungo článek

 

 

 

Konečně.

Je to tady - nastal čas.

Po těch několika letech co se zatím jen pyšním pilotním průkazem a lítám za nebeskou formaci SEHNIPARTA, jsem konečně dospěl. Čeká mě maturita.

Skoro každý rok na jaře či na podzim míří naše SP sestava k souřadnicím N45°49.476'   E011°46.279' , kde na nás, - jak již modří vědí :-), čeká se svým otevřeným vlídným náručím městečko Bassano. Tam naše perutě milosrdně dvíhají poslední výdechy babího léta k nebi výš, a my v odlescích u nás vetšinou už tou dobou tolik postrádaných hřejivých slunečních paprsků řičíme nadšením. Ano, tak málo stačí ke štěstí…

Ale letos ne. Letos je všechno jinak!... Letos jsme vyhlásili první ročník SPO, čili soutěže SehniPartaOpen2006. A ta za tím stojí. Ta otevřela všechny naše aviatické čakry dokořán. Ta přinesla rivalitu, touhu být nejlepší, touhu objevovat nové terény, obětovat každý alespoň trochu letový víkend šílenému skákání z kopců, apetit k hltání všeho plachtařského vědění (zdravíme plk. Gončarenka :-) , a nebo dokonce vlekat se!!! :-) Ukázala nám, že vedle toho nekonečně nádherneho prožitku „letět a kochat se“,  existují také soutěžní mety, co nejdál , nejdýl, nejvýš,  nejrychleji  a hlavně „ať jim to natřu“ J.

Ano, nepochybně tak došlo k prolomení  bariéry hluboko zakořeněného respektu a já dnes vyrážím s křídlem a v kompletní SP sestavě na cestu za legendární podzimní termikou Dolomit. V pavučinách paměti se matně rýsují obrazy vzpomínek. Vidím sytě modrou oblohu a inverzi jak olověnou poklici , když se na samém vrcholku vzpínajícího stoupáku škrábu nad Grappu. Otvírá se pohled na sever a já pozoruji v dálce nad horami řady kumulů secsakra o 2000m výš. Pak opět padám směrem k Pijavě a nechám se blahosklonně vozit ve všudypřítomných dvoumetrech až do večera. Na přistávačce však balí všichni ostřílení, většinou Němečtí rogalisti, svoje nádobíčko a k našemu údivu odjíždějí.  Na dotaz co se děje po nás vrhají směs slov typu Canazei a Dolomiten, 8m/s termik up und 10down, draten-bahn-obervagon a rockyflygen, dustdevils a seckecmazec abr  rogalistische paradis. A mizí, když se my odebíráme k završení báječného dne do Holubího domu na pizzu a duo-tre uno litro vino roso. Jo to musí bejt pro machry zážitek.

Tak tohle před sebou vidím když Hofi zavírá kufr auta, Cigárkovo éro je na střeše a on si se slovy „neřídim - já jsem dvě noci nespal“ otevírá na zadní sedačce první lahev vína :). Vyrážíme. Noc je mladá, za Mnichovem předávám řízení a budím se až na Passo Sella, kde pro dnešek silnice končí a otevírá se až ráno. Vystupuju, tma je černočerná, ale jako bych vedle sebe cítil skalní masivy které se tu určitě někde vedle mě tyčí do tisícimetrových výšek. Usínám vedle ostatních housenek, zima lepí nos, prý jsme ve dvou tisících.

 

 

            Ráno je mrazivé, rychle vyždímat zbytky teplé kávy z termosky, ohromeně zaobdivovat skalní velikány vystupující z ranní mlhy a hurá dolů do údolí na sraz s ostatními.

Setkáváme se všemi až na našeho budoucího teamlídra zvaného „Nepřemejšlej a startuj“ , který si nejdřív zapoměl postroj a vracel se z Rozvadova, a k ránu napodruhé ho nechtěli pustit snaživí policisté přes hranice protože jede v ukradeném autě. Co naplat, že byli právoplatní majitelé, auto ukradli jim, oni si ho pak sami našli a nález dávno ohlásili. Žádné ukradené auto, natož mikrobus z roku raz dva a navíc řízený majitelem se zkrátka přes hranice nedostane.(Anabázi s tím, že se nesmí vrátit ani zpět do Čech, jsme si při návratu zažili znovu :-) 

           

Tak stojíme před lanovkou a živě debatujeme , jestli těch 40 lidí, co se před lety zřítilo když lana podlétávali amíci se stihačkama, bylo odtud. Jo, jo, to bylo tady – tak nastupovat! Po pravdě řečeno, když se řekne lanovka asi málokdo si představí vagón z metra pověšenej na dvou lanech. Ale tady to vidím na vlastní oči, a jsou dva,  jeden jede nahoru a druhej si to sviští pro nás dolu. Hravě nakládáme naše šestimetrové ptáky dovnitř a spolu s námi nastupuje dalších třicet padáčkářů. To jsem ještě neviděl. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Houpanec a jedééém! „Zapni si vário“ , - „Tý kráso, mám šestimetrový bidlo“. :-) 

 

Jsme nahoře. Majestátní skalní štíty, které se kolmo zvedají do kilometru z míst kde končí kopec mi vyráží dech. Sassolungo, to slovo zní. Až okolo tohodle poletim budu si připadat jak moucha vedle paneláku. Na start fouká ze zad, ale všichni staví. Nakonec startujeme mezi lanama vleků z druhý strany kopce. Oblétávám start a nastupuju do pětimetru. Snad dřív než ho ustředim mám 2900m a základnu, to byl fofr. Pode mnou Piškot a ten měl prej 7m/s!  Čekám rány boží až budu z tohodle vejtahu vystupovat. Ale ono nic, docela pohoda, taky asi není všemu konec.

 

Letím okolo obrovského skalního masivu a koukám na horolezce. Ten by se asi leknutím pustil kdybych mu do toho jeho majestátního ticha ve třech tisících pronesl „Dober si to lano Jano :-)“  Představa výrazu v jeho obličeji mě velice rozjařila a když odlétám notuju si na celý kolo Mládka: „Proč bychom se báli, Dudláj dudláj dá“ :) Nad nižším hřebenem podél údolí potkávám Pedra, lehce se o pár set metrů přizvedávám a mířím zpět ke startu. Tam se koná další základna, a kam ted? Do oka mi padá v mracích se rozvalující hora co se zove Marmoláda. Ležérně si hovící tlusťoška s ledovou čepicí ve mně opět budí atmosféru snu a mystiky. Opravdu jsem tady? Opravdu se mi to nezdá? A znovu si vychutnávám ten závratný pocit „Létání v Dolomitech“, který se nasbírá v člověku když ze země se zakloněnou hlavou hledá vrcholky vápencových jehel a závidí ptákům jejich křídla.  Jsem tu! a letím nad všemi , hop , hop - jedna základna, druhá základna a jsem u tebe Marmoládo , to čučíš že jsem nad tebou co? Jenže jsem spíš vedle a všude kolem se vytvořil stín z rozpadajících se mraků. Padám do údolí zpátky a zděšeně hledám a potažmo už i žužlám alespoň nuličky. Klídek , jsi v Dolomitech za chvilku metřík, 2, 3 a jsem zase nad hřebenem co vede k další skalní stěně naproti startu, …Utah jsme mu řikali. Namířim si to do kamenné šluchty u sedla kde jsme ráno spali. Potkávám Piškota s Pedrem a společně pak točíme stoupák okolo skal a hrajeme si jako orli v jeho několika jádrech. Chvíli to zabírá víc mě, chvíli jim. Nádhera.

   

 

Pak se ještě povozit sem a tam, vyfotit start no a nic slabšího než dvoumetry  neberu  tak sedám asi v půl šestý na dlouhatánský přistávačce v údolí. Extáze.

 

To bylo v pátek. V sobotu se situace trochu zahušťuje, na startu je mnohem víc rogal, ale startujeme do nekonečného prostoru velehor a mě ani nenapadne, že by tady mohla bejt tlačenice. Jenže ouha. Tam kde jsem se včera zvedal to ani neťukne a já musím obletět kopec na nasluněnou jihozápadní stěnu. Přeskakuju lanovku a najednou jsem to uviděl. Z hrdla se mi vydralo zděšení. „Mama mia!, familia nostra“. Obrovskej rozzuřenej roj padáčkářů pulzující náhodným Braunovým pohybem a čítající dobrých 50 křídel  se vzmítal nad nahřátou skálou vybíhající z žebra nad údolím. Vzhledem ke koncentraci a poměrně jasné ohraničenosti padákového oblaku usuzuji, že jinde to asi fakt nechodí. OK, nic jinýho mi tedy nezbývá, vlétavám do osudí. Levá,  pravá , podlétnout, odtlačit, minimálka, předlétnout, kde ses tu vzal?, souvrat, levá , pádovka atd… , výsledkem je ale přez všechnu snahu půl metru opadání. S děsem v očích se tak cedím až ke dnu hejna, kde si sice oddechnu, ale na sesbírání tu moc vejšky nemám. V údolí, které z toho hlavního vybíhá pod skaliska, vidím točit prkno. Tak zkusím vabank a skáču pod něj, jenže jsem už ale opravdu nízko a vzhledem k respektu z terénu nechci riskovat že se z údolí nevyhrabu, radši otáčím vylétávám a za chvíli už sedim na přistávačce. Sice mě přistání už po půlhodině strašně žere, ale když se znovu podívám nahoru na ten šrumec u skály jsem rád že jsem vůbec přežil. Kluci sedají asi dvě hodiny po mě a nadšeně na mě hulákaj jaký to dneska bylo zase parádní. Koukám do země a přemejšlim jestli jsem fakt takový střevo nebo jestli jsem měl jen smůlu na interval. Ale co však jsme tu ještě 2 dny.

Jenže situace se v podstatě opakuje jen s tim rozdílem, že zkouším jiná místa. Po přizvednutí se mi daří přeskakovat podél celého kopce tam, kde vidím že se někdo taky zvedá, ale není to tolik tělo na tělo. Chvílema točim, chvílema svahuju ale bidlo do základny ne a ne najít. OK jsem střevo. Smiřuju se stím a po hodině končim ve stejnym mixéru jako včera, kterej  záhy opouštím – mám se rád.

Přilétám na přistání, kde se zkracují 4 rogala a asi osum padáků. Frankfurt hadr.

 

 

Louka je ale milosrdně velká tak si nějak všichni posedáme. Co ale nechápu, jsou padáčkáři kteří v tom šílenym provozu nahazujou vrchlíky uprostřed přistání a pak běžej přes celou louku aniž by koukali, že za nima přistávají další piloti. Zejména pro Atosy, kteří přistávají na rychlosti, je pak takovej nalitej padák na přistání takřka jízdenkou na věčnost. Takže na tyhle inteligenty pořád někdo píská a křičí, a oni to na poslední chvíli shoděj, jenže za chvíli zas slyšíte křik a pískání jak nějakej ondoň nepochopil že tady to není Kozákov.   

Předpověď na neděli se kazí, reproši odjížděj a strhnou sebou i ostatní. Zůstává jen  Nepřemejšlejastartuj s Frantou, tak se dohodnu na cestě domu s nima a zůstávám taky. Stejně je neděle a není proč spěchat – třeba to ještě zejtra vyjde. Druhej den ráno je obloha vymetená, vyjíždíme na start, ale nakonec se odpoledne opravdu nasouvá oblačnost a tak z toho bylo jenom asi 90minut, - ale prímovejch, obklopenejch panorámou hor co u nás neuvidíš….

 

 

Osmimetrový stoupáky se nekonaly a s tim bigbítem ve vzduchu to taky nebylo tak hrozný. Jsem strašně rád že jsem sem jel a vychutnal si to majestátní plachtění v tichu velikánů. A když to tak vezmu, tak asi jediná věc co mě ve vzduchu vadila, a ze který jsem měl strach, byl ten šílenej chaos se kterym padáci okupovali stoupáky. Ale nic ve zlým – vlastně za to můžou moje ruce že jsem nelítal vysoko nad váma :-), takže jen takovej uhozenej nápad pro parafórum, „nemohli byste si alespoň pořídit nějaký blinkry?“ J