VIDEO

Něco o dotáčení základen...

Tedy. Jak jsem již předestřel, letošní Velikonoce se naše Sehniparta rozhodla strávit létáním v čím dál tím víc populárním Medunu. Terén je to parádní a mohutný hřeben dvíhající se z rovin nedává šanci nepotkat cestou nějaký ten jadrný stoupák. Po dvou dnech  létání okolo kopce, nás ale pochopitelně chytila toulavá. Ve spojení s dobrou předpovědí se zrodila v našich hlavách vidina nějakého řádného přeletu. Je sobota ráno a vzhledem k tomu že polovina přítomných padáčkářů odjíždí na nedaleký terén Aviano, padá naše volba na let stejným směrem, tedy na JZ. Tam dál po hřebenech, asi 90km vzdálené, leží Bassano, které momentálně obývá náš bílý otec, velký Perůči. Jasně! Poletíme ho pozdravit! Zatočíme v souvratu nad startovačkou se zdravicí "Kristušjánská dolíííínááá" a on bude s rozevlátými bílými vlasy volat " To jsou ti moji chlapciií !!!" :)))

Takže v půl jedný staruji přímo do ukrutánskýho 5m/s bidla a nabírám směr. Nikam ale nepospíchám a čekám pod základnami na kluky, kterým start znemožňuje silný boční vítr. Setkáváme se až nad přehradou, která je asi v půlce cesty na Aviáno. Teď už všichni vidíme černočerné inferno které se vaří a dál tmavne nad zdejší startovačkou. Mordor přichází. Dotáčim základnu a nořím se do tmy otočit antény. Z vysílačky zachrčí zpráva  že " v Aviánu už padá voda". První zabubnování deště na plachtu mě vytrhne z omámení a dochází mi, že ta tma končící žlutavým světlem někde na obzoru musí být způsobena nějakým obrovským Cumulonimbem. Okamžitě otáčim. Doteď jsem letěl asi 5 minut skoro v základně a bez opadání. Zpátky už mírně stoupám. V hlavě mi bleskne nedávná příhoda z Austrálie, kde se Višeň nechala nacucnout do 9000m. Podvědomě přitahuju a rozjíždim křídlo k maximálce. Cestou pode mnou potkávám Piškota jak se neohroženě noří do té tmy jako před chvílí já. Mezitím se spustil slejvák i nad přehradou a cesta spátky se tak zavírá. Vylétávám do pruhu světla. Dobrá, tak tady ještě se smíšenými pocity dotáčim ve 4metru základnu, abych nabral výšku na útěk pryč, a vyrážím na jih, do rovin. Z 18ti stovek kloužu na v dálce nasluněná pole. Po 15ti kilometrech, když je už světlo na dosah a já myslím, že jsem z toho venku se situace dramaticky mění. Nalétnul a ustředil jsem stoupání, dotáčím základnu, no a najednou koukám, …ona je americká.

Ano :( ten kdo zná zdejší reálie právě pochopil, že to byla Ta největší americká letecká základna v Evropě - Aviano. Vpravo ode mě se hrozivě rýsují 2 ranveje obklopené kasárnami a vojenským městečkem. Průser Arnošte! Průser!!!  Celé okolí je poseto protiletadlovou obranou. Napadá mě,  že bych to mohl vyfotit. Přelétám hnízdo betonových kopulí s černými otvory. Nevim jestli se mi to nezdá, ale vypadá to, jako že se za mnou synchronně otáčejí. Napadá mě, že ten foťák radši vytahovat nebudu. Představivost pracuje na plné obrátky a já si zadnicí z trenek vystřihuju panáčky. Co když mě budou chtít sestřelit? To je jasný, jsou to nějaký protiletadlový kulometný hnízda, nebo nějaký raketový sila!? Vzápětí se vidím jak mě po zatčení vedou v oranžové kombinéze do letadla směr Guantánamo. Můj šéf v práci bude asi dost naštvanej,  vzal jsem si totiž jenom 3 dny dovolený. No ale otevře si noviny a tam bude v palcových titucích: ČESKÝ TERORISTA ZAÚTOČIL ROGALEM NA AMERICKOU LETECKOU ZÁKLADNU, a bude mu to všechno jasný. Vždyť ale ti padáčkáři přece řikali, že o víkendu se tu lítat smí, snažím se uklidnit. Jenže kdo mohl tušit, že části tý základny budou rozházený desítky kilometrů okolo? MCTR toho letiště jsem snad neporušil, ale v MTMA jsem asi určitě. Kurňa měl jsem se podívat do nějakejch map. Střevo pitomý. Teď jsi dolítal. Z jedné minizákladny vyjíždí konvoj velkých černých aut směrem kam letím, tak ty si jedou pro mě. Nalítávám stoupák. Mám točit? Nebo si radši sednout, ať je ještě víc neprovokuju? Když si sednu tak jedu na Kubu, to je jasný. OK, kdo uteče vyhraje. Přece nikoho jinýho než sebe tim neohrožuju, když dneska nelítaj. Točím 2m/s. Kurňa! Snos je přímo k letišti.Ve čtyřech stovkách z toho vystupuju a letim na jih. PRYČ! Malé nasluněné políčo s vláčícím traktorem. Prosím prosím pojď stoupáčku, pojď!. Točím 1m/s – snos k letišti. Vystupuju ve třech stovkách, ještě že je to tu takhle placatý. Koukám jestli neuvidim tu kolonu černých aut. Zmizela. Dobrý, městečko jižně od letiště dává 3m/s. Točím, snos, přeskok, snos, přeskok... Plazim se skoro po zemi a oblétávám letiště. Jsem už dost daleko a z té malé výšky ho už ani nevidím. Nakonec se uplně zatahuje a já sedám. Rychle balim a hlásim se klukům, aby pro mě přijeli. Svoz trvá nekonečné hodiny a mě napadá, že jestli měli na střeše křídlo tak je určitě zatkli. Sakra to mi neodpustěj. Nakonec s úlevou vidím v dálce stříbrnou fábii. Jsou to oni. Mizíme. Takovej let jsem teda ještě nezažil. Ten smíšený pocit strachu a vzrušení ze zdánlivého souboje s vojenskou základnou, trochu provinění a obrovká touha najít a ustředit třeba v 50m nad zemí abych se zachránil. No ale co se dalo dělat, utíkal jsem přeci z toho Mordoru co mě sál, a že jsem pak poškádlil „Sauronovo oko“, to byl už jen let SLZ v nouzi.

Do Aviána už nikdy nepoletim, nechápu čím je ten terén tak populární. Večer z vyprávění se teprve dozvídám detaily. Ano, létat se o víkendu smí, ale jen 300m nad zem. Tedy start je zřejmě pod MTMA a pak pouze k silnici pod kopcem – asi tam začíná MCTR.

Tak, a teď jsem u toho, proč se vlastně k tomu průšvihu takhle veřejně přiznávám. Za tu hodinu, kdy jsem evidentně strašil někde kde jsem neměl, jsem o pár let zestárnul.  – To si můžete ušetřit. Kdybych tam sednul a chytli mě , tak by mi zabavili všechno co jsem měl a bůh ví z čeho všeho by mě obvinili. – To si taky můžete ušetřit. O pokutách a právních tahanicích ani nemluvim.  Možná ten pohled shora… ,  vidět tu obrovskou leteckou základnu odkud vzlétali bombardéry na Irák a Jugoslávii je jeden ze zážitků co se nedá jen tak získat, ale rozdodně já si ho propříště odpustim. Snad někomu v budoucnu ta moje zkušenost pomůže s rozhodovánim :)

Den na to jsme pochopitelně letěli na druhou stranu, na východ od Meduna. Do pozdního večera jsem tam létal nad jedním z kopců s 20 orly, co učili mladé létat v termice. Když si vás to mrně s třímetrovým rozpětím vybere jako učitele a lítá vám 2m za odtokovkou tak, že máte chuť si na něj šáhnout, je to zážitek 1000x krásnější. Dva dny na to jsme to zkusili ještě dál do Slovinska. Přeletěli jsme celé Julské Alpy tam a zpátky - asi 160km vzduchem. Tehdy jsem dotočil desítky základen nad divokým údolím Soči i skalními masivy zasypanými sněhem. Netvrdím že to byla procházka růžovým sadem. Dostal jsem tam místy takovej vejprask od termiky, že to nepamatuju. Ale ten pocit a euforie z toho dne se nedá srovnat. Byl to přátelský souboj s přírodou o moje místo na nebi a ne čirý strach  jako 2dny před tím. A tak když to moje vyprávění shrnu, vychází mi z toho pro někoho možná otřepaný, ale myslím si secsakra trefný závěr. Létejme tak, abychom z létání měli jenom a jenom radost...